Máňa

Původně se jmenovala Márinka, ale postupem času jsme zjistili, že se k této černé rohatce podobající se čertovi, hodí spíš jméno Máňa. Původně byla dost nedůvěřivá, nevyhledávala kontakt s lidmi, ale po loňském jaru se vše změnilo.

Máňa nám na jaře 2011 porodila dvě krásné kozičky - Bobinku a Rozinku (otec Zimaur, AN linie Baltazar). Porod ji bohužel natolik vyčerpal, že z toho onemocněla - dostala ketozu a do toho (a možná spíš s přispěním toho) také zánět vemene. Kozičky se ještě napily mlezila, ale druhého dne koza ulehla, vemínko měla natelké - myslela jsme, že je to klasický zánět, tak jsme se snažili masírovat, oddojovat... ale nešlo to.  Vemínko bylo ledově studené, až jsem si myslela, jestli nemohlo nějak omrznout. Jelikož to byl jeden z našich prvních porodů, byli jsme nezkušení, tak jsme se snažili přivolat na pomoc nějakého veterináře, což je ale bohužel v dnešní době, navíc pokud ho (zkoušela jsem sich volat nejméně pět) voláte "jen" ke kozám, věc téměř nemožná, hlavně tedy v rozumném čase. Koza už druhý den jen ležela, nežrala, nechala se sebou dělat cokoli, najednou byla plachost pryč. O její jednodenní kůzlátka se musely postarat tety (Líza o mléko a Klára o celodenní péči), které porodily dva dny před ní. Konečně druhý den k večer někdo přijel, nebyl to sice přímo veterinář, protože ten toho měl opravdu hodně, ale poslal alespoň "učedníka" s kapačkami, které koze konečně pomohly. Také dostalal nějakou injekci s antibiotiky. ...  Léčení trvalo dlouho, stálo spoustu peněz, ale koza přežila. Bohužel vemínko se zachránit nepodařilo, postupně zčernalo, odumřelo a odpadlo, resp. jen ta jedna nemocná polovina. Krvavý a hnisavý zbytek jsem pak musela každodenně čistit, aby se vše zahojilo a zánět se nedostal i do druhé poloviny. Povedlo se.

Z divoké čertice se rázem stala moje kamarádka, kterou jedinou jsem mohla dojit bez přivázání za obojek.

Koza sice po nemoci ztratila mléko, ale když se zotavila a začala růst tráva, nalila se jí ta zdravá polovina vemínka a Máňa pak dojila až do ledna letošního roku.

Nyní je Máňa březí, rodit by měla brzy, a já doufám, že se tentokrát porod obejde bez komplikací.

Koncem dubna 2012 Máňa bez problémů porodila tři krásná velká trojčátka - dva hnědé kozlíky a bílou kozičku Mášu. Mléka měla sice dost, ale jelikož se děti při krmení dost praly - není divu, tři hladová kůzlata a jen jeden cecík - vybrala si Máňa jen jednoho z nich, kterého ochotně krmila, a těm ostatním dvěma dát nechtěla. A tak jsme "dokrmovali", resp. o Mášu se postarala teta Líza a kozlíkovi, kterému jsme začali říkat "Hladový kozel", protože chtěl pořád cucat,  jsme vždycky přidrželi nějakou kozu a on, jakmile to viděl, přiběhl a začal cucat. Ani jsme ho pomalu nemuseli volat.

Máňa, i když má jen polovinu vemínka, je spolu s Lízou moje nejlepší dojnice.